TIBETSKÁ DOGA | Další Záře v rodině

2008

Jistě všichni chovatelé Tibetské dogy vědí, že tato vyjímečná rasa hárá jednou do roka.
Pro jistotu jsem to připomněla, kdyby náhodou někdo tento fakt zapomněl
Ale teď už k věci...

    Pevné rozhodnutí mamči, že budeme mít štěňátka, rozbila minulý rok naše fenka Nima Bohemia Siraque. Uričtě nezdílila názor s mamčou, že by bylo krásné mít doma malé chlupaté kuličky. Představa, že by se na ní plných osm týdnů upínalo několik malých uhejkaných potvůrek, které se vyžadují pozornosti a hlavně mlíčka, jí určitě odradila od snahy udržet neviňátka v bříšku. Přece by jenom nebyla po nich už tak fešná a že Nimulka si slávu užívat umí...

    Mamču zákrok přírody sice mrzel, ale nevzdala se. Myslím si, že potajmu Nimě domlouvala a přemlouvala jí. Jisto jistě jí také uplácela dobrůtkama ze stolu, přesně tak, jak to náš taťka nemá rád A tak se rozhodlo, že po promluvě do Nimy duše, to vyzkoušíme znovu!

    Po napínavém čekání na počátek hárání Nimy se den D dostavil. Mamča pečlivě odpočítavala dny, ve kterých bude Nima nejvíce připravena. Většinou jsou feny nejvíce připraveny v 10 - 12 dnu. A tak jsme poctivě jezdili za Mattesem a zkoumali jeho reakce. Po úspěšně promrhaným dni venčením Nimulky jsme odjížděli domů s nepořízenou a smutní. Nebýt naprosto úžasné Renaty Žižkové, která nás pokaždé dokázala uklidnit a povzbudit, odjížděli bychom i s pláčem. "Alespoň jsme si skvěle pokrafali, zasmáli a odreagovali", zněla pokaždé chlácholající věta na zpátečné cestě.

    Jistota je jistota a tak jsme pravidelně chodili na Nimy krevní testy. Stále nám nebylo řečeno to číslo, které jsme si tolik přáli. A najednou ze dne na den... veterinář nám oznámil, že je konec, ať se již nesnažíme! "No to snad ne! To neni možný! Přeci nemáme až tak nenormálního tvora! Každýmu pouličnímu hafanovi stačí jen chvilinka zblížení a majitel má, ač nechtěně kvanta štěnat a že Nimě, že by to snad nešlo?!?"
Zákrok byl jasný! V cukuletu jsme stepovali před Renatinýma vrátkama a počítali vteřiny, než se Renat doplazí (jak se nám v tu chvíli zdálo).

    Konečně! Renatka nás vpustila dál. Postavili jsme se na náš "krafací flek" a doufali, že Mattýsek projevý více zájmu nežli do teď. A kupodivu opravdu... Mattýsek se snažil hupnout na Nimu! Všem se nám rozzářila očka. Námluvy tedy mohly začít. Tento akt jsme opakovali ještě pro jistotu jednou a pak už jenom čekali, jestli se nám ty holátka uchytí, zda neuchytí...

    Při vší naší netrpělivosti, jsme za nedlouho vyrazili na ultrazvuk. Tentokrát jsme se dozvěděli štastnou správu. "Ano, vypadá to, že nějaká ta štěnátka bude mít, ale nepočítejte s tím 100%, může je ještě vstřebat. Kdyby je nevstřebala, budou tak maximálně 4, možná 5..." Pověděl nám veterinář a my jsme byli štěstím bez sebe. I kdyby jenom jedno, budeme mít štěňátka!

    Čekání na štěňátka přinášela Nimě veliké výhody. A to kromě běžných, teď již pravidelných a delších procházek i více mlsek, více ňuchňání ... no celkově jsme jí poctivě rozmazlili! Když se početí blížilo kvapem, tatínek připravil ohrádku pro Nimu a naše štěnátka. Začali jsme jí pomaličku a zlehoučka (abychom jí nepřivodili moc velký stres), učit do ohrádky. Nima s náma vybíhala pokaždé stejně. Lehla si tam za piškůtek, za druhý, za třetí... a když zblajzla celý pytlík, odfrčela v dál.

Nastal její čas a Nima společně s námi zavřená v prádelně polehávala v ohrádce. Ani na chviličku jsme naší prvničku nespustili z očí a když již naše očka klesala, byla výměna stráží... V podvečer, kdy jsem měla službu já s mamčou se najednou Nimuška posadila, vykulila na nás oči a zahejkla. Myslim, že nám vylezli oči mnohem víc, když jsme si uvědomili, že porod nastal. Já okukovala Nimu a uklidňovala jí a mamka mezitím zjišťovala již známé informace od naší veterinářky. Jistota je ale jistota a tak jsme si to raději vyslechli ještě jednou, než započneme.

Nima naříkala víc a víc a my se báli cokoli podniknout.. věděli jsme však, že musíme! Zvedla jsem naší vyděšenou hrdinku a mamča koukala, jak jde první štěňátko na svět. Ono však nešlo! Vykoukla na nás hlavička v placentě a dál to Nimu tak bolelo, že přestala "tlačit". Nastalo velké dilema. "Mami, tahej!" - "Ale já se bojim, tahej ty!" - "Já se bojim ještě víc..no tak mami do toho..." máma se pochlapila a první štěně opatrně vytáhla. Rychle jsme roztrhli placentu, vyfoukli drobečkovi z čumáčku vodu, osušili ho a dali k mamince aby papalo a tím i způsobovalo Nimě další stahy. Porod trval tímto způsobem od 21:00 hod neděle do 09:00 hod podnělí. Nima byla značně utahaná, my s mamčou také, zato štěňátka se měla krásně k světu.

Okukovali jsme deset malých drobečků každou chvilkou. Jsou tak nádherný, že se nemůžeme vynadívat! Pomáháme je dávat na výhřívanou desku, nebo k mamince. Aby neměli takovou námahu hned na začátku života. Když štěnátka krásně rostla započali jsme pátrání po zbarveních naší chlouby.

Věděli jsme, že si necháme jedno štěňátko pro sebe, ale stále jsme nevěděli jaké barvy. Neustále se nám honilo hlavou, zda pokračovat v černé (pokud ovšem takové štěňě bude), nebo zda změníme naší oblíbenou barvu a necháme si nějakého páleného roštáčka. Ano, rozhodování jsme měli těžké! Bylo neuvěřitelně těžké vybrat si barvu z deseti naprosto černých psů!

Celý vrh byl černý jak uhel! To se snad ještě nestalo! Je to krása... Po měsíci nám již běhalo deset černých krysiček po baráku a hravě nám ožužlávali nohy. Všichni byli tak krásní a přívětivý... a neodbytný! "Nejspíš jsme je socializovali dobře", pochlebovali jsme si s mamčou. Vybrali jsme si fenku, která se narodila jako poslední v autě, když se Nima vezla na kontrolu. Byla nejmacatější a celou dobu se zdála nejzaprdlejší...

Po prodeji do skvělých rodin (za co jsme neuvěřitelně vděční) jsme zjistili, jaký draky jsme vychovali. Na klidnou až línou Tibeckou dogu se opravdu nehodí! Jsou to raubíři, jsou tak veselí a hraví.. a hlavně drzí! :)

A naše "bábovka"?!? No to je dílo! Vyrůstá s mamčou a tetou (flat could retrievr), tudíž jí sebevědomí nechybí. Je natolik oprsklá, že i vrčí na mámu, když má ve své mističce nějaké ty dobroty! Feny se těší na chvíli, kdy Anabela odpadne a spí, protože jinak nedá svým vychovatelkám ani chvíli klidu.. Neustále po nich rajtuje a zkouší si na nich svůj pevný stisk. Většinou to odskáče velikým vynadáním od obou, ale to pro ni není překážkou! Oklepe se a za okamžik opět vysí na uchu svý mámě, nebo tetě. Strašně ráda se dívám, jak si hrajou, je to jeden z nejkouzelnějších okamžiků života!